No, jak začít. Jednoho dne jsem si řekl, že bych chtěl zažít dlouhou cestu na kole. Vím pro někoho je to nepředstavitelné a pro někoho to je kouosek na tom kole. Což ale nebylo důležité. Šlo o to zvednout zadek, nasednout na vlak a vyrazit vstíc dobrodružství. Co na tom, že podle předpovědi mělo pět dní pršet. Říkaljsem si, že dokud není zima a jen poprchává, tak to nevzdám. 

 

Takže jsem si sedl na kolo a po práci v 18:30 vyrazil s obavou že toho na pět dní mám málo.  Jenže víc jsem tahat nechtěl. ještě když jsem věděl, že jedu přes lesy a musím sebou mít min. dvě plechové piva. A pak taky co nemáš to nepotřebuješ. Což je vlastně geniální myšlenka, která je na 100% pravdivá. Už jsem směr Praha na kole jel několikrát ale tohle byla zvláštní cesta. Úplně jiná. jel jsem naležený a potkával cestou do Prahy cyklisty kteří mne zdravily uplně jinak než jindy. A taky mě zdravili všichni. ono to tiž abych to upřesnil. Když jedu na MTB tak mě zdraví jen lidé na MTB a když na silničce tak je to naopak. Ale jakmile vidí člověka ověšeného pár batohama, tak zdraví všichni :-) Další věc , čm byla ta cesta do Prahy byla jiná, byl vlastně pocit. A ten pocit byl takový jiný než když mě čeká třeba 100km. Pocit pěti denního dobrodružství  a pocit že nickam nespěchám a zastavím si kde chci  a zažiju něco nového. Potkám nové cizí lidi, vystoupím z "mého domova". Ale jasně nejedu na Aljšašku, ale tak ten pocit tam byl :-D :-D

Praha byla krásnější než jak jí znám. Na výstavišti jsem si dal pivko (vlastně dvě) a projel Sherwoodem k nádraží. Kde jsem poznal pár slovenských cyklobratrů a hned po "Ahoj" se mě zeptaly "kamiděš"? No a když jsem jim opáčil, že jedu z Popradu na Mácháč, uklidnili mě větou se smíchem a to jedeš na víkend? Jenže já věděl, že co nemám, to nepotřebuju - což je geniální myšlenka.

Oni byly vůbec hrozně milý a přátelský :-))) Když jsem jim řekl, že jedu v lůžkovém vozu,  zasmáli se a prohodili ať se modlím, abych nedostal do kupé jejich spolubobčany, kteří tam stály u vlaku, pokuřovali a vedle sebe měli zabalený asi celý statek. To jako můžu? Jsem se zeptal... "No a prčečo nie???  " Len se vela nevyspíš" 

Jinak teda jizdenka stála s kolem, mou maličkostí a kolem cca 700Kč. Což mi přišlo jako dobrá cena.

Hned po tom, co mi milá průvdčí s velkou radostí umístila mé kolo ověšené stanem, spacákem, karimatkou, pivama a taky samořejmě ionťákem jsem se uvelebil v v posteli uplně nahoře. A sláva, čekal mě devítihodinový spánek, kde naberu síly na celou tu dlouhou cestu. Teda to jsem si myslel. Ono by to tak možná bylo, kdyby strojůdce zapomněl zatroubit v každé zastávce, kterou jsme poojížděli a kdyby můj spolucestjící neměl problémy s prostatou a nechodil na WC každou půl hodinu. Ale tohle je všechno výzva včetně předpovědi počasí, která hlásila pětidenní déšt.  A protože vše fungovalo tak jak u českých drah je běžné, vzbudil mě průvodčí 30min 1. den před Popradem slovy "Pane dáte si kafe a nebo kroasant?" - Jako v letadle.

 

Ráno bylo krásné, rozloučil jsem své cyklobratry, vlak se rozjel a já šlápnul s plnou energií a ulevou, že to nejhorší mám asi za sebou, do pedálů. A protože jsem planovací typ, tak jsem Poprad vlastně už znal. A bez mapy (google mapy jsem už měl v hlavě) jsem vyrazil do centra, kde jsem podle plánu měl najít obchod s kávou a bagetou.  Jenže jak to tak bývá, plán měl háček. Bylo 6:45 a nikdo kvůli mě do práce dřív nepřišel.

 

 

 

 

 

 

Cestu jsem plánoval přes přečerpávací vodní elektrátnu Čierný Váh, před Lipt. Mikuláš , Žilinu do Martina a do Vrútek. V plánu bylo 120Km a ani o metr víc. A jak to tak bývá parkrát jsem si to zkrátil, protože jsem chytřejší než mapy a navigace. Dopadlo to obře, naje jsehm navíc jen 6 km. Kéž by to tak bylo každý den. 

 

 

Docela jsem Tatry podcenil co se týče do krásy.  Pohyboval jsem se na pomezí Vysokých i Nízkých tater a byla to krása. Mraky mě nevadily a vlastně jsem byl rád, že neleje. Dodávaly tomu tu dramatičnost. Míjel jsem potoky, bytřiny, louky a víte co jsem ani jednou neminul? Pole s řepkou. Všude jen pastviny a zeleno. A hlavně, ani jeden cyklista. Vím bylo úterý  26.6.2018 ráno. Ale díky tomu mě přepadla trochu histoie. Co tady jako budu uplně sám se sebou dělat pět dní? naprosto nová situace pro můj mozek. Byl jsem jen já, můj kámoš kolo s věcma a taky telefon, to kdyby se něco po ..... 

 

 

Ale tak proto jsem si Slovensko vybral na svou první cestu (ano první, protože to byl tak užasný zážitek, že to někdy zopakuju - někdy). Na slovensku se domluvím, na vlak je to kousek a na nasbírání zkušeností je to asi ideální první cesta. Jo a navíc jsem v Tatrách nebyl :-)

Ta cesta do prvního kempu ve Strečně ubíhala vcelku dobře i přes ty kopce. 

Viděl jsem Poprad, Lipt. Mikuláš, Rožumberok, Žilinu a Trochu i Martin a všude jsem si dal alespon zmrzku , kafe nebo pivko.. Všechno to bylo krásná města. 15 Km před městem Martin jsem poznal, že lii jsou v celku dobrý tvorové :-)))  Cesta do Martina po halvní silnici byla při vzpomínce na mé děti dost riskatní a a netrvalo mi dlouho přemluvit řidiče nákladáku u motorestu at mě vezme do Martina autem. Protože ... víte.... Já se bojím jen 

pavouků, můr a těch velkých komárů. Jinak se moc nebojím. Ale tahle silnice byla šílená. Tam jsem se opavdu bál.

Celá cesta byla víc z kopce než do kopce a taky měla jen 120Km. Ono to není  málo, ale taková útěcha, protože další den jsem měl najet sice jen 90, ale zato v šílených kopcích. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. den Vrútky - Rožnov pod Radhošťěm

 

Tento den bude navždy v mé paměti jako den, který asi nepřekonám.... možná. V plánu jsem mněl přejet hranice do kempu v Rožnově. A protože jsem věděl, že to bude o šílených kopcích, v plánu bylo 90km a 2000 nast metrů. Realita předčila mé očekávání. 

 Ráno jsem vyrazil za slunečníchj paprsků a plný optimismu v 5:30 a hned mě čekal kopce kde jsem na deseti kilometrach nastoupal 900 výškových metrů. I když mě čekaly takové kopce ještě dva, byla to paráda. Uplně sám v lesech, kopcích, občas mě něco přeběhlo přes cestu (medvěd to naštěstí nebyl) a já se těšil na sjezd do Žiliny. Panmorámata byla luxusní. Prostě si  stačilo na chvili zastavit, koukat do dálky a měl jsem uplně čistou hlavu. Žádné starosti, jen krásná příroda a já.

 

Jak to tak na každém kopci bývá, dostal jsem žízeň. A právě v tuhle chvíly nastal čas, aby otevřel plechový pivko. Jak jsem totiž zjistil, v průběhu celé cesty, pít celé dny vodu prostě něšlo. Sotva jsem se napil vody, měl jsem za 5min žízen a tak to šlo pořád dokola. Pivko ji zahnalo spolehlivě :-))) Při sjezdu jsem spadnul jenom jednou a to skoro v nulové rychlosti. Za to za potlesku dvou turistů, kterým jsem tak zpříjemnil den. Rozumějte, celé dopoledne jsem nikoho nepotkal, jen ty dva a zrovna když jsem se svalil přes řidítka :-D. 

  

Cesta do Žiliny vedlo okolo vod. nád. Žilina A v podstatě vedla až do města. Projel jsem náměstí (bez zastávky na pivo) a jel rovnou na bytču, kde začínal nekonečný kopec přes dědinu Veľké Rovné.